RADIOAMATÉRSKÝ OBČASNÍK

OK1CJB - Jaroslav Janata - Czech Republic - QTH:Říčany - Loc: JN79hx - EPC:#1217 - SWL: OK1 15512

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
       OK1CJB                    Jaroslav Janata                    Czech Republic                    QTH: Říčany                    Loc: JN79hx                    EPC:  #1217                    OK QRP CLUB No: 533                    SWL:  OK1 15512      

Cívka a kondenzátor

Tisk
Opět listujeme knihou Mladý radioamatér. Tentokrát bude kapitola obšírnější protože co se týká sortimentu cívek, jsme na tom dnes hůř než před padesáti lety. Tenkrát byly k dostání mezi amatéry různé inkuranty, ve Svazarmu byly k dispozici vojenské přebytky, ale i v obchodě byly k sehnání zapojené superhetové cívkové soupravy, včetně přepínače s rozsahem DV - SV - KV. Přepínače otočné i klávesové. To dnes úplně zmizelo. Nechme se proto inspirovat pro naší výrobu cívek. Začínáme na obrázku vlevo. Tam je znázorněná cívka pro krystalku na příjem v rozsahu středních vln. Pokud máme cívku spočítanou musíme zjistit její skutečnou délku. To se provádělo navinutím deseti závitů na tužku, změřením délky vinutí se potom trojčlenkou vypočítala s příslušnými přídavky délka kostry. Na kostru se používal prešpán . To je tvrdá tenká hlazená lepenka. Na jednu stranu lepenky se naneslo lepidlo a lepenka se navinula na trubku příslušného průměru. Aby se kostra nerozvinula, omotala se nití a nechala do druhého dne vyschnout. Silnější lepenka se musela na konci seříznout aby byl přechod plynulý. Dnes jsme na tom v podstatě stejně. Jenom místo lepenky používáme skelnou tkaninu a místo klovatiny epoxyd. Jenom na trubku nesmíme zapomenout před prací navinout igelitovou pásku. Na ní epoxyd nedrží a kostra se nám k trubce nepřilepí.

Teď už k výrobě nejjednodušší cívky. Je to válcová cívka s mezerami mezi závity. Z obrázku je jasný postup. Společně s drátem cívky vineme pomocný drár, který má průměr stejný jako požadovaná mezera. Po dohotovení cívky drát odvineme a cívka je hotova. V profesioální výrobě se tyto cívky vinou předepnutým drátem. V malosériové výrobě se někdy vinou horkým drátem. ten se po vychladnutí smrští s drár na cívce pevně drží. My si pomůžeme zafixováním tepelnou pistolí. Materiál tavících tyček má dobré VF vlastnosti. Pochopitelně, že kostry z epoxydu a závity fixované tepelnou pistolí nemůžeme použít na cívky rozžhavené kilovatovými výkony. Pokud někdo chce velké výkony používat musí mít tyto základy dávno za sebou a už se musí v součástkách velice dobře orientovat.
Cívky se vinou nejen válcově. Pro snížení vnitřní kapacity cívky se používají vinutí, kde nejsou závity položeny vedle sebe rovnoběžně. Velice často se cívky navíjejí křížově. Na křížové navíjení jsou speciální navíječky s kulisami a vedením drátu. Velice úspěšně se tyto cívky vinou v ruce. Má to ale jednu nevýhodu. Nejsou tak vzhledné a příšerně bolí prsty. Trochu si můžeme pomoct natřením cívky roztokem kalafuny v lihu. Po zaschnutí můžeme cívku položit a skočit si třeba na záchod. Příklad tohoto vinutí je na dalším obrázku.
To ale není jediný způsob vinutí cívek se sníženou vnitřní kapacitou. Výhodné pro domácí výrobu jsou voštinové cívky. U nich se také závity kříží, ale nejsou těsně u sebe. Ohyby se tvoří na pomocných trnech. Ty se po napuštění cívky kalafunovým roztokem v lihu (zafixováním tepelnou pistolí nebo po natření epoxydem a následném vytvrdnutí) vyjmou. Jenom si musíme dát pozor na navíjecí předpis. Raději ho ocituji z původního textu.

Jak si vyrobíme voštinovou cívku.
Voštinová cívka se tak nazývá proto, že složité vinutí poněkud připomíná voštinu. Voštinové cívky se navíjejí na držáku. Kolem držáku se ve stejných vzdálenostech od sebe zarazí dvě řady hrotů (špendlíků nebo drátu). Obě řady jsou od sebe tak daleko, jak široká má být cívka. Obyčejně to bývá 10 až 15 mm. Hrotů smí být libovolný počet, vždy však lichý Obyčejně jich bývá 15 až 29. Závitů je v jedné vrstvě takové cívky dvakráte tolik, než připadá hrotů na jeden ohyb závitů. Při 15 hrotech v jedné řadě můžeme vinutí ohýbat například vždy po sedmi hrotech, takže v jedné vrstvě bude pak 14 závitů. Při 29 hrotech lze ohýbat závity po 14 hrotech, při čemž v jedné vrstvě bude vždy 28 závitů. Jestliže vineme cívku přes 7 hrotů, bude v jedné vrstvě 14 závitů.
Většího počtu hrotů užíváme v tom případě, když chceme do jedné vrstvy uložit co nejvíce závitů, tj. nechceme-li aby cívka byla navinuta příliš tlustě.
Podívejme se, jak se taková cívka vine při 29 hrotech v jedné řadě. Hroty očíslujeme zvlášť v každé řadě, a to od 1 do 29. Než začneme vinout, natočíme na držák mezi obě řady hrotů papírový proužek, abychom hotovou cívku mohli snadno s držáku sejmout.
Navíjet začneme u hrotu č. 1 v první řadě. K tromuto hrotu připevníme začátek vinutí a drát pak vedeme k hrotu č. 15 ve druhé řadě, odtud k č. 29 v první řadě., pak k č. 14 ve druhé řadě, odtud k č. 29 v první řadě, pak k č. 14 ve druhé řadě a tak dále. Závity tedy ohýbáme vždy po 14 hrotech.
Vineme-li s ohybem po 7 hrotech, budeme postupovat v tomto pořadí:
hrot č. 1 v první řadě - č. 8 ve druhé řadě - č. 15 v první řadě - č.22 ve druhé řadě - č. 29 v první řadě - č. 7 ve druhé řadě - č. 14 v první řadě - č. 21 ve druhé řadě - č. 28 v první řadě atd.
Vineme-li cívku na 15 hrotech s ohybem po 7 hrotech, bude pořadí: č. 1 v první řadě - č. 8 ve druhé řadě - č. 15 v první řadě - č. 7 ve druhé řadě - č. 14 v první řadě - č. 6 ve druhé řadě - č. 13 v první řadě atd. Při navíjení si můžeme
ulehčit práci ruční vrtačkou, do které upneme hřebík, zaražený přesně do středu držáku. Vrtačku upneme ve svěráku tak, aby z něho vyčnívala doleva. Vrtačkou otáčíme pravou rukou. První dva až tři závityvineme opatrně a dbáme na to, abychom je ohnuli u správného hrotu. Pozdějiuž toho nebude třeba, protože navinuté závity nám již budou samy ukazovat, kam máme klást závity další. Jakmile je cívka hotova napustíme ji lakem nebo parafinem. Hroty pak vyjmeme z formy, sejmeme cívku a napustíme ji ještě zevnitř.
K tomuto popisu není co dodat. Snad jenom to, že ruční vrtačkou je rozuměna vrtačka na ruční pohon klikou. Ta se ale dnes v domácnostech vyskytuje asi tak často jako necky nebo zlatý kolovrat. Předposlední cívka je cívka plochá, neboli v dobové mluvě pavučinová. Tu uvidíte jenom na obrázku bez bližšího popisu. Jenom bych dodal, že přibližováním ke kovové desce se měnila indukčnost. Pokud byly cívky dvě a navzájem se odklápěly, mohla se měnit i vazba mezi nimi.
 
Na závěr cívek jsem si nechal lahůdku. Variometr. Jak ubývá různých inkurantních "rolšpulek " přicházejí znova ke slovu variometry. Mají totiž mnoho předností. Je to poměrně snadná výroba, žádné třecí kontakty a kompaktní konstrukce. Doma se nechá dnes vyrobit variátor v profesionálním provedení. Proto na závěr pro inspiraci obrázek starý padesát pět let.

Ještě ve zkratce domácí výroba kondenzátoru. Nepamatuji si, že by to někdo dělal. Velice kvalitních kondenzátorů bylo poměrně dost. Ať už to byly svitkové pakatropy, sikatropy, slídové kondenzátory a keramické kondenzátory s nejrůznějším teplotním činitelem. Fázové závěsy ještě nebyly a zařízení po německé armádě byla obdivuhodně teplotně kompenzována právě skládáním kondenzátorů s různým teplotním součinitelem.
 

Odkazy
[1] Mladý radioamatér V. G. Borisov Naše vojsko 1953

 

hledat v obsahu

Přihlášení